Anna Tulachová

Občas každý potřebujeme uniknout… schovat se predátorům a prostě se schoulit do klubíčka a být chvilku sami. Někdy nastanou chvilky, kdy toužíme být prostě sami a zalít si do bezpečné skrýše a přečkat bouřku. Nejsme ale jediný živočišný druh, který takto uniká od nebezpečí okolního světa. Na příklad šneci mají tu výhodu, že si své skrýše nosí pořád při sobě a do úkrytu zalezou během mžiku. Inspirovala jsem se proto při návrhu skrýše/útulny těmito obdivuhodnými živočichy a vytvořila bezpečné útočiště, do kterého si můžu sama zalézt jako do ulity a tím si vytvořila útočiště před okolním světem.

Je to nezvyk, že na vysoké škole jedeme v jiném režimu, máme jiný průběh roku a vlastně se studenti vysoké školy stávají speciální sortou lidí. Na některých školách to bývá přes semestr pohodička a pak se na ně všechno sesype ve zkouškovém, na těch dalších je to právě naopak, samá práce přes semestr a zkouškové pohodička. Nevím, co jsou architekti za speciální druh studentů, ale já jsem žádnou pohodičku za ten semestr ani zkouškové nezaznamenala. Možná je ale k tomuto oboru potřeba mít konzistentní přístup k práci, díky které můžeme důsledně vnímat a reflektovat celý proces nutný k správnému výsledku.  Nebudu lhát, ale doufala jsem, že po odevzdání mé semestrální práce už budu mít od tohoto projektu pokoj. Každý rád dokončuje práci a já jsem si u této postupně odškrtávala úkoly a milníky, které mě vedly k výsledné a doufala jsem, že konečné práci a k přeškrtnutí celého projektu společně s jeho odevzdáním. Chtělo se mi teda k němu vracet? No moc ne. Ale měl by se člověk vlastně vrac...